Karta Blázen je vstupní bránou Tarotu. Symbolizuje nové začátky, spontánnost, svobodu, dětskou čistotu a otevřenost.
Planetou tohoto archetypu je Uran, jehož základním principem je osvobození. Uran zastupuje vlastnosti jako je originalita, výstřednost, anarchie a neomezenost. Souvislost této planety s kartou Blázen je především v neustálém překračování hranic, v pochopení faktu, že život znamená neustálý vývoj, růst a změny.
Numerologickým číslem karty Blázen je nula – číslo všeobsahujícího božství, prozatím neprojeveného v hmotném světě. A právě tím je archetyp Blázna: božskou esencí, připravenou projít jednadvaceti následujícími tarotovými archetypy, neboli životními lekcemi a výzvami. Blázen je nulovým stavem božství, jež se vydává na cestu životem ve své lidské podobě.
V kartě Blázen mnohdy spatřuji svého psa Maronka. Tohle bezelstné stvoření se raduje naprosto ze všeho. Z toho, že jdeme na procházku, z toho, že mu plním misku jídlem, z toho, že se mu „jeho lidi“ vrací domů. Ať se mezi námi stane cokoliv, za chvilku mě zase s potěšením vítá, vrtí ocasem, má radost, že mě vidí a co bylo, už neví. Žije čirou přítomností. Minulost je pryč, už o ní neví a v každém okamžiku začíná zase od nuly. Znovu. S čistým štítem. S obrovskou oddaností a láskou.
S kartou si také spojuji jistou filmovou komedii. Rodičům se v ní ztratilo batole. Celé šťastné, že může objevovat svět, lezlo po čtyřech všude tam, kde to bylo pro ně zajímavé, kde ho to lákalo. Často po velmi nebezpečných místech. Utkvěla mi v paměti jeho bezmezná důvěra v to, že se mu nemůže nic stát. Co by taky mělo? Je přeci ze všech stran chráněno a moc dobře to ví. Ty zástupy andělů, ta boží náruč, která klučíka vždy zachytí! To je přeci normální, ne? Tímhle jsme si kdysi byli naprosto jisti všichni!
Krásným Bláznem je a vždy byl můj milovaný starší synek Kubík. Těch otřesů mozku, propíchnutých chodidel, vymknutých končetin, které od malinka utrpěl – nic tu překrásnou dušičku neodradilo od toho, aby přes všechny tyto kolize dál zvídavě a neohroženě zkoumal a objevoval svět. Ač je již dnes dospělým mužem, stále si dokáže hrát, blbnout, jít vstříc novým příležitostem a neohroženě skákat po nohou do nových projektů s pevnou vírou, že vyjdou.
Stav Blázna vnímám jako stav moudrosti. Na každém královském dvoře přeci figuroval „moudrý šašek“ a tato bytost hlavám pomazaným udílela cenné rady. Jako jediná je zcela beztrestně konfrontovala s pravdou.
Stav Blázna je pro mne stav normálnosti. Nemělo by být normální neustále nadšeně začínat znovu, navzdory neúspěchům, kterými jsme prošli? Nemělo by být normální chovat se spontánně, nenuceně, opravdově, po svém? Začít třeba tancovat, jásat nebo zpívat uprostřed lidí, čekajících na autobus – když se nám zrovna chce? Malé děti to tak dělají. Jsou ve své čistotě tak nádherné! Umějí se radovat ze života, nedělají si starosti, vychutnávají s láskou a vděkem každičký okamžik. Proč nám to nezůstalo?
Společností je však slovo Blázen vnímáno jako slovo hanlivé. Ve Wikipedii jsem si přečetla: „Jako blázen bývá označován člověk, trpící šílenstvím (bláznovstvím, nepříčetností), tedy takový, který se neřídí obecně akceptovanými sociálními normami kultury, která jej obklopuje…“
Blázen se zkrátka do našich společenských norem nehodí. Spontánní, veselý, důvěřivý a vnitřně čistý člověk, který dává volný průchod svým emocím, nezapadá do norem naší společnosti. Raději ho šoupneme do ústavu. A my, „normální lidé“ budeme dál chodit po ulici, schovaní za škrobenými maskami a budeme kolem sebe šířit energii strachu, stresu a vlastní důležitosti.
Přiznám se Vám však, že navzdory tomu, v jakém stavu je civilizační společnost, jsem nenapravitelným optimistou. Možná, že ve smyslu dětské naivity jsem taky tak trochu blázen, ale pevně věřím, že se současný „normální“ stav světa brzy změní. Že se nám všem znovu vrátí ten dětský, laskavý a spontánní pohled na svět, který do našich životů konečně vnese svobodu a radost.
Věřím, že již brzy na naší planetě nastane nová Země Bláznů.
S láskou
Sophie Joya